Moje pocity jsou důležité
Je noc a silnice, která vede do města, zeje prázdnotou. Auto jede vysokou rychlostí. Chvilku před tím, než začne auto sjíždět z kopce po široké silnici, uslyší Erika svou oblíbenou píseň. Lion chce Eriku potěšit, a tak ještě víc zesiluje hlasitost. Erika se cítí, jako kdyby létala. Ten pocit absolutní svobody a volnosti jí naprosto omámí. Roztáhne ruce, jak jen jí to prostor auta dovoluje, a kdyby mohla, postaví se a a roztáhne ruce, jakoby to byla křídla. Ani netuší, že to její duše tančí svůj tanec radosti a štěstí. Je to krátký okamžik, který trvá jen pár vteřin, ale to stačí na to, aby se jí vryl hluboko do paměti a už ji nikdy neopustil.
Jednoho odpoledne se Erika po delší době setkává s Lionem, který se jí ptá: "Ty jsi byla na potratu, viď? Já jsem to úplně cítil. Chtěl jsem zajet do nemocnice a najít Tě, když jsi mi nebrala tolik dní telefon." Erika přikývne a začnou jí téct slzy.
"Koupil jsem Ti zásnubní prsten... Už jsem ho ale vyhodil.... Vím, že to bylo moje dítě...." dodává zničeně Lion.
Erice je na omdlení a najednou se jí vybavuje vzpomínka, jak opouští nemocnici, jde po schodišti a musí se přidržovat zábradlí. Zároveň nemůže zastavit pláč a uvnitř sebe má obrovskou bolest.
V té chvíli netuší, že je před ní několik měsíců, kdy bude prožívat tuto bolest znovu a znovu, až se promění v těžkou depresi, kdy se jí už ani nebude chtít žít.
Všechno začalo asi před rokem, kdy si vyrazila s kamarádkou na diskotéku a seznámila se tam s Lionem. Očarovaly jí jeho havraní vlasy, hnědé oči a jeho mladistvý věk. Byl tam s několika přáteli a nemohl Eriku spustit z očí. A když spolu tančili začalo to mezi nimi jiskřit.
Zamilovali se do sebe a Erika cítila, že jí do této doby žádný muž tak opravdově nemiloval a vždy ji ohromila jeho výborná intuice. Měla pocit, že je tu konečně někdo, kdo jí skutečně chápe a ví o jejích pocitech více, než ona sama. A tak se nemusela bát být skutečně sama sebou.
Do této doby, ovlivněna dětstvím, stále jen ze strachu z nepřijetí byla tou, kterou si myslela, že ji druzí chtějí mít.
Přišlo krásné období, Erika byla šťastná a přestala se trápit tím, co žila doma.
Avšak čas běžel a pocit viny se pomalu dral na povrch. Erika žila s mužem v komplikovaném vztahu, který se už podruhé vracel ke své manželce, výrazně se mu líbily i jiné ženy a svoboda. Často si uvědomovala, jak jí připomíná svého otce jeho arogancí a ona sama se raději podřizuje. I přesto všechno věděla, že řešit to dalším vztahem je špatně.
Když Hynkovi oznámila, že je těhotná, utrousil jen: "To je věta, kterou jsem už nikdy nechtěl slyšet." Byl totiž otcem tří dětí.
Lékař Erice automaticky vypsal žádanku do nemocnice, zřejmě usoudil, že Erika ve svých 35 letech už nebude chtít další dítě.
Bylo rozhodnuto a zbýval týden do zákroku. Erika měla každý den oči plné slz. Pocit nechat si dítě byl však stále silnější, ale Erika ho sama před sebou popřela. Už jako malá raději uvěřila, že její pocity nejsou důležité.
Přišlo osudové ráno, Erika se vzbudila, podívala se na Hynka, který ještě v klidu spal. Vytratila se potichu z ložnice a šla si uvařit kávu. Později odešla sama do nemocnice.
Na příjmu, když s ní sestra sepisovala všechny potřebné údaje, její zrak upoutala fotka miminka, která byla pod sklem stolu.
Všechno v ní volalo "NE", ale ona se doslova odpojila sama od sebe a dovolila, aby se stalo to, co si přál někdo jiný.
